SlipKnoT: The End, So Far - Hloubková analýza skladeb

Experimentální nádech alba

Na albu "The End, So Far" se Slipknot pouští do odvážných experimentů a posouvá hranice svého zvuku. Kapela se nebojí riskovat a mísí agresivní metalové riffy s atmosférickými prvky a nečekanými hudebními vsuvkami.

Už úvodní skladba "Adderall" překvapí posluchače pomalým tempem a hypnotickým vokálem Coreyho Taylora. Následující "The Dying Song (They the One)" je naopak přímočarou metalovou smrští, která připomene nejtvrdší období kapely.

Experimentální nádech se projevuje i v skladbách jako "Yen", kde se snoubí těžké kytary s melodickým zpěvem a orientálními motivy. "Hivemind" zase zaujme netradičními rytmy a disonantními harmoniemi.

Slipknot na "The End, So Far" dokazuje, že i po více než dvaceti letech na scéně dokáže překvapovat a posouvat se vpřed. Album je důkazem kreativity a hudební odvahy kapely, která se nebojí bořit zažité konvence a vydat se do neprobádaných vod.

Návrat k melodickým prvkům

Jednou z nejvíce diskutovaných stránek alba „The End, So Far“ od Slipknot je návrat kapely k melodickým prvkům. Zatímco Slipknot si vybudovali reputaci na syrové agresi a chaotické energii, toto album ukazuje jemnější a experimentálnější stránku kapely.

Skladby jako „Yen“ a „Hivemind“ se vyznačují chytlavými refrény a atmosférickými aranžmá, které připomínají tvorbu z alb „Vol. 3: (The Subliminal Verses)“ a „All Hope Is Gone“. Corey Taylorův vokální rozsah je zde plně využit, od brutálního growlu po čisté, melodické linky.

Návrat k melodii neznamená, že by Slipknot ztratili na intenzitě. Skladby jako „The Dying Song (Time To Sing)“ a „Warranty“ jsou plné zuřivosti a agrese, které fanoušci od kapely očekávají. Avšak i v těchto skladbách se objevují momenty melodické krásy, které jim dodávají hloubku a komplexnost.

Tento posun směrem k melodii je patrný i v instrumentaci. Kytary Micka Thomsona a Jima Roota se proplétají v hypnotických riffech a sólech, zatímco rytmická sekce v čele s Jay Weinberg a Alessandro Venturella tvoří pevnou páteř skladeb.

„The End, So Far“ je důkazem toho, že Slipknot se nebojí experimentovat a posouvat hranice své hudby. Návrat k melodickým prvkům dodává albu novou dimenzi a dokazuje, že Slipknot jsou stále jednou z nejinovativnějších a nejzajímavějších metalových kapel současnosti.

Album The End, So Far od Slipknot je jako horská dráha emocí, od brutální agrese v Adderall až po zlověstnou atmosféru v Finale. Každá skladba je jako samostatný příběh, který vás vtáhne do temného světa Slipknot.

Eliška Novotná

Temné a atmosférické pasáže

Slipknot se nikdy nebáli temnoty. Ve skutečnosti ji s otevřenou náručí objímají už od svého vzniku. Na albu "The End, So Far" se kapela ponořuje ještě hlouběji do hlubin zoufalství a hrůzy a vytváří tak jedny ze svých nejpůsobivějších a nejznepokojivějších skladeb.

Už úvodní tóny "Adderall" s děsivým klavírem a Coreyho šeptem naznačují, že se nejedná o typickou Slipknot jízdu. Píseň graduje do kakofonie zkreslených kytar a zběsilých bicích, které dokonale dokreslují text o boji s úzkostí a závislostí. "Warranty" je další skladbou, která se nebojí temných témat. S těžkými riffy a surovým vokálem se kapela dotýká témat zrady a násilí.

Ale "The End, So Far" není jen o hněvu a agresi. V "Medicine For The Dead" Slipknot zpomalují a nabízejí melancholickou baladu s hypnotickým vokálem a strašidelnou atmosférou. Text o ztrátě a zoufalství je srdcervoucí a ukazuje další stránku kapely.

Slipknot na "The End, So Far" dokazují, že temnota může být krásná a děsivá zároveň. Jejich schopnost kombinovat brutální sílu s melancholickou atmosférou je to, co z nich dělá jednu z nejzajímavějších a nejoriginálnějších metalových kapel současnosti.

Využití elektroniky a samplů

Využití elektroniky a samplů je nedílnou součástí zvuku Slipknot už od jejich debutového alba. Na "The End, So Far" kapela dále experimentuje s těmito prvky, ale dělá to sofistikovanějším a integrovanějším způsobem.

Místo aby elektronika sloužila jen jako šokující prvek nebo podklad pro brutální riffy, je často vetkána do struktury skladeb. Příkladem je skladba "Adderall", která začíná klidnou, atmosférickou pasáží s výraznými syntezátory. Podobně "Warranty" využívá glitchové elektronické prvky k budování napětí a dynamiky.

Samotné samply jsou na albu použity střídměji než na některých předchozích nahrávkách Slipknot, ale o to promyšleněji. Objevují se spíše jako krátké, rušivé momenty, které dokreslují temnou a znepokojivou atmosféru alba.

Celkově lze říci, že elektronika a samply na "The End, So Far" nepůsobí jako cizorodý prvek, ale jako přirozená součást zvuku Slipknot. Kapela je využívá s citem a vkusem k obohacení svého hudebního projevu.

Agresivní riffy a blast beaty

Slipknot se nikdy nebáli experimentovat a posouvat hranice žánru, ale na "The End, So Far" se pouští do neprobádaných vod s nebývalou zuřivostí. Agresivní riffy a blast beaty, které by jim záviděl i nejeden deathmetalový kousek, se prolínají s temnými melodiemi a Coreyho vokály, které oscilují mezi zběsilým řevem a děsivým šeptem.

Skladba	Délka	Rok vydání
The Dying Song (They the People)	5:05	2022
The Chapeltown Rag	4:51	2021

Skladby jako "Adderall" a "Warranty" jasně ukazují, že Slipknot se nebojí experimentovat s dynamikou a tempem. "Adderall" začíná zlověstným klidem, který pomalu graduje do exploze energie, zatímco "Warranty" se řítí vpřed s neúprosnou intenzitou od prvního úderu bicích.

I přes experimenty a odbočky do extrémnějších vod si Slipknot zachovávají svou charakteristickou syrovost a emocionální hloubku. Texty se dotýkají témat izolace, hněvu a frustrace, ale i naděje a touhy po lepším zítřku. "The End, So Far" je temná a intenzivní jízda, která dokazuje, že Slipknot jsou stále jednou z nejvíce vzrušujících a nepředvídatelných kapel na metalové scéně.

Coreyho vokální rozmanitost

Corey Taylor, frontman kapely Slipknot, je známý svým neuvěřitelným hlasovým rozsahem a schopností přecházet od brutálních growlu k melodickému zpěvu. Na albu "The End, So Far" Corey opět předvádí svou všestrannost a posouvá hranice svého vokálního projevu.

V skladbách jako "Adderall" a "H377" slyšíme Coreyho v klidnějších polohách, s jemným zpěvem a melancholickou atmosférou. Naopak v "The Dying Song (Time to Sing)" a "Hive Mind" se vrací k agresivnímu screamu, který je pro Slipknot typický.

Zajímavostí je, že Corey na albu experimentuje i s elektronickými vokálními efekty, které dodávají skladbám jako "Warranty" futuristický nádech. "The End, So Far" je tak ukázkou Coreyho neustálého vývoje a hledání nových způsobů, jak využít svůj hlas jako nástroj k vyjádření emocí a myšlenek. Jeho vokální rozmanitost je jedním z klíčových prvků zvuku Slipknot a dělá z nich jednu z nejzajímavějších metalových kapel současnosti.

Vlivy progresivního metalu

Slipknot se nikdy nebáli experimentovat a posouvat hranice žánru. Na albu "The End, So Far" je patrný vliv progresivního metalu v komplexních aranžích, dynamických skladbách a využití netradičních prvků.

Skladba "Adderall" je skvělým příkladem, jak Slipknot začleňují progresivní prvky do svého zvuku. Píseň začíná pomalou, atmosférickou pasáží s jemnými klávesami a vokálem Coreyho Taylora, který se pohybuje od křehkého šepotu po zběsilý řev. Postupně se přidávají těžší kytary a bicí, až skladba vygraduje v mohutný, epický závěr.

"Warranty" je další ukázkou progresivních tendencí na albu. Skladba se vyznačuje nepravidelnými rytmy, disonantními kytarovými riffy a překvapivými změnami tempa. Slipknot zde dokazují, že jsou stále schopni překvapovat a posouvat hranice své tvorby.

Vliv progresivního metalu na "The End, So Far" je nepopiratelný. Díky tomu je album svěžím a zajímavým počinem, který jistě osloví fanoušky Slipknot i milovníky progresivní hudby.

Kontrastní dynamika skladeb

Slipknot si na svém posledním albu "The End, So Far" pohrává s kontrastní dynamikou skladeb s mistrovskou grácií. Kapela, známá svými zběsilými a chaotickými živými vystoupeními, vdechla do alba překvapivou dávku melodičnosti a experimentu, aniž by se zpronevěřila svému typickému agresivnímu zvuku.

"Adderall", úvodní skladba alba, je toho zářným příkladem. Začíná pomalým, zlověstným intrem, které evokuje spíše soundtrack k hororu než typický otvírák od Slipknot. Postupně se však přidávají další vrstvy a napětí roste, až vygraduje do explozivního refrénu, který fanoušky nenechá na pochybách, o ko

Tematická návaznost na minulost

Slipknot se nikdy nebáli experimentovat a posouvat hranice žánru. Na albu "The End, So Far" se kapela ohlíží za svou minulostí a zároveň se dívá do budoucnosti. Tematicky navazuje na předchozí alba, ale zároveň přináší nové prvky a nápady.

Zvukově je album rozmanité, od brutálních skladeb jako "Adderall" a "H377" po melodičtější "The Dying Song (Time To Sing)" a "Vermilion". Texty se dotýkají témat jako smrt, zrada, šílenství a izolace. Tyto motivy se objevovaly i na předchozích albech Slipknot, ale na "The End, So Far" jsou zpracovány s novou naléhavostí a hloubkou.

Kapela se nebojí experimentovat s elektronikou a atmosférickými prvky, což je patrné například ve skladbách "Yen" a "Medicine For The Dead". Tyto experimenty dodávají albu temnější a znepokojivější atmosféru.

"The End, So Far" je komplexní a náročné album, které odráží současnou etapu Slipknot. Kapela se nebojí riskovat a posouvat se dál, a to je patrné v každém tónu a slově.

Působivá atmosféra beznaděje

Slipknot se s albem "The End, So Far" rozhodně neloučí s temnotou. Naopak, ponoří se do ní ještě hlouběji. "Působivá atmosféra beznaděje" prostupuje celým albem, od drásavých riffů v "Adderall" po zlověstné vokály v "Warranty". Kapela se nebojí experimentovat, ale zároveň zůstává věrná své syrové energii.

Skladby jako "Hive Mind" a "Medicine For The Dead" ukazují šíři jejich zvukového spektra, od brutálních breakdownů po melodické pasáže, které vás vtáhnou do víru emocí. Corey Taylorův vokální projev je děsivý a zároveň fascinující, střídá hluboké growly s melodickým zpěvem a křikem plným bolesti.

"The End, So Far" není jen sbírka písní, je to komplexní dílo, které vás vtáhne do temného světa Slipknot a nepustí.

V závěrečné fázi alba The End, So Far se Slipknot pouští do hluboké introspekce a katarze. Skladby jako "De Sade" a "Finale" fungují jako emocionální vyvrcholení, kde se kapela vyrovnává s tématy ztráty, hněvu a naděje. Corey Taylorův vokál se pohybuje od syrového křiku k melodickému zpěvu, čímž podtrhuje intenzitu a hloubku textů.

Instrumentální složka alba je neméně působivá. Složité kytarové riffy, dunivé bicí a atmosférické klávesy vytvářejí temnou a hypnotickou atmosféru. Slipknot v závěru alba The End, So Far dokazuje, že i po více než dvou dekádách na scéně neztratili nic ze své syrové energie a emocionální hloubky. Naopak, zdá se, že s každým albem prohlubují svou hudební a textovou komplexnost.